Napsali o dáše

Ivan Martin Jirous, se kterým Dáša strávila posledních 20 let jeho života na statku v Prostředním Vydří

Nejsem rád, když se o Dáše Vokaté mluví či spíše píše jako o písničkářce. Řekl by někdo o Micku Jaggerovi nebo o Mejlovi Hlavsovi, že jsou písničkáři? To slovo mi evokuje pouťové zpěváky (i když nemám nic proti pouťovým zpěvákům), ale Dáša je někým jiným. Její písně jsou existenciální výpovědí o světě, v němž žijeme, či o světě, který již zanikl. 

NAPSALI O DÁŠE ZAČÁTKEM 80. LET

ČÁRLI SOUKUP

To bylo asi v roce 76, když se v androši na baráku Květy a Honzy Princových, objevila Dáša a hned bylo jasný, že do něj patří odjakživa. Přišla z Ostravy, vrhla se do života, miluje život, diskutuje, zpívá, pije, vaří, dělá na baráku, společně s androšem hledá pravdu o životě, bere si Londýna a brzy porodila dva malé chachary. Chtěla by dělat ještě víc, je nabitá nadšením, ale den má 24 hodin. Nenechá se omezovat, přebíjí čas uměním, skládá, píše texty, hraje na kytaru, tak jak to žádná holka nedovede, zpívá o všem co žije. Androš a písničky jí pomáhají na útěku, není kde bydlet, není práce, nejsou peníze. Barák Princových demoluje krumpáčem, lopatami, sekyrami a dynamitem rota rozběsněné milice. Stěhování každé tři měsíce, přístřeší na baráku u Honzy Litomiského musejí Londonovi opustit, protože je Lomitský zatčen. 1980 odjíždí Dáša s Londýnem, s dvěma kufry a dvěma chachárkama do Vídně. Najde Dáša na Západě kousek toho, co nám ´rudí´ baroni vzali – kousek domova? Bude-li dál zpívat, pak ano.

VRÁŤA BRABENEC

K nekonečné slávě Stvořitele, který dává bláznům za úkol volat ,,hoří“, přispívá svou trochou do mlýna i Dáša Vokatá. Epištoly k přátelům i domácí trampoty předhazuje s čistým srdcem houfu posluchačů. Někteří chápou její touhy s kouskem sladké nezodpovědnosti a volnosti, ale nikomu snad neujde obdivuhodná živelnost přednesu. Pohození hlavou při nástupech zpěvu dalo by se chápat jako strohá odpověď světu, ale Dáša je laskavá k slabostem a nepohrdá lacino žádným trmácením a bídou. S čardášovým zrychlením nechá trpělivého na chvíli popoletět na pštrosích křídlech, aby si pak po pádu mohl pozorněji prohlédnout zem mezi dlažebními kostkami.

ZDENA TOMINOVÁ

Bylo-li to na jaře či v zimě, už nevím; ale blátivo ve Výskytné bylo. Sedmdesátých let byl už skoro konec, doba byla těsná, číhavá. Nesjelo se nás moc, všichni jsme měli tváře ustarané, dokonce i ten sluneční kotouč co má Litomiský Jan, tehdy náš hostitel a jinak povoláním země – a duše-dělec, místo obličeje, se rozehříval jen pomalu. Probírali jsme cosi dobrého a myslivého, ale kouty byly úzkostné. A tu se z mé děravé, žahavé paměti, a skrze mou hudební nevědomost, dere hlas: mocný, křáplý, čistý, a svobodný. Dáša Vokatá: nohu pevně položenou, prsty tvrdě přes kytaru, ústa nesmlouvavě dokořán, osoba neholčičí, větrná. Slova ty písně měly tak hořké pecky z meruněk, rozložené po kamenech a pukající ve slunci. Tu sílu pamatuji, a ten konec strachu a hlomozný jásot, co ve mně nadlouho zůstal. A jakési permanentní překvapení: Dáša Vokatá! A že teď má píseň pro Jana Litomiského, zase mě žene proti úzkosti, proti strachu z oddálení, do Výskytné pod oblohou, do křiku! Já jsem hudební blbec, ale to poznám i já, že ona je veliký zpěvák!

EUGEN BRIKCIUS

Ještě Richard Wagner musel dokořán otevřít okenice, aby jeho vnitřní ucho zaslechlo, jak na opačném konci Benátek zakvílel gondoliér. Našemu vnitřnímu uchu pak k vytoužené schopenaurovské rezonanci stačí jen naslouchat mezi uvedenými verši. Partitura jarmarečně vychraptělého tónu Dáši Vokaté začíná bokorysovou konturou ostravské haldy, od jejíž paty se umělkyně přehnala na výsluní rozptýleného emigračního podzemí, a akusticky končí častuškou vyzpívanou tak chrapounsky a vydupanou tak hurónsky, že nelze přeslechnout jakoby tamtamové rytmy v pozadí. Jsou to rytmy temné, až vilně kankánové pohlavnost. Nejpadlejší z žánrů zde euforicky vyvrhuje svůj ojedinělý exemplář.

SVATOPLUK KARÁSEK

Dáša – jakoby stačilo jméno, jakoby už člověk nepotřeboval žádné příjmení. Posluchač desky zažívá pouze částku z jejího projevu, i jeho zážitek je dílčí, neboť Dáša zpívá celým tělem, víc – zpívá vším, co má, a má toho hodně – ducha, duši, cit, vlasy, tělo, maso, krev a v ní rytmus atd. To vše dohromady zpívá a ječí, sténá, směje se, to všechno co má, najednou. Duch, vlasy i maso, to vše spolu s ostatním vykřikne, jednou zasténá, jednou se to vše rozchechtá – to vše v jednom erotickém rytmu, v temném i světlém, vážném i chechtavém erotickém rytmu. A není to rozutíkané, je to soustředěné k živému jádru. Dáša je přírodní a duchový úkaz, musí se to všechno zažít, deska – to je jako fotka Etny, jako vzpomínková listina z prvního přijímání. To nejsou písničky. To je celistvý výron. Vlastní slova, vlastní prožitky, vlastní melodie, vlastní akordy, vlastní vidění, vlastní názor, vlastní víra, vlastní hrůza. Tak zpívá Dáša, máma, žena, co chce pevně obejmout a často stiskne ne-prázdno, žena, s kterou hýbe celý oblak temných i světlých sil, pohybuje s ní, nadnáší a nechává dopadat, ale nemlátí s ní prostě o zem. Žije dlouho a pracně s Londýnem, v kterém tyto síly jaksi dřímají, tak jako Blaničtí rytíři, čekajíce na smysluplnou chvíli v akci. Dáša zpívá vším, co má – nebudu to vše vyjmenovávat, aby mně zas lidé nepředhazovali, že mluvím sprostě, zpívá a je to dobrý, pravdivý, je to celý, prostě underground – neboli láska, odvaha, víra a hrozné obtíže při uskutečňování těchto významností.

Zdeněk R. Nešpor 

Dáša Vokatá, vystupující vlastně jen v undergroundových komunitách, které často spoluvytvářela, kladla důraz na křesťanské hodnoty a jejich důsledné dodržování ve světě, avšak v dané náboženské tradici poněkud neortodoxně upřednostňovala právě Boží velikost před lidskou znalostí, zásadní Boží zásluhou v otázce spásy (oproti skutkům). Přitom ale asi nešlo ani tolik o vliv protestanské soteriologie, jako spíše o dědictví katolické mystiky, ve svém písňovém vyznění ne nepodobné – v Čechách naprosto ojediněle – dílu Leonarda Cohena, ačkoli jej Vokatá téměř určitě neznala. Šlo o ono spojení víry a vášně, o lásku ve všech smyslech toho slova, která nezbytně vysoko cení napjatou senzitivitu (Jirous to později nazval ,,zhuštěnými obrazy zjitřené smyslovosti“ ), neboť právě a pouze ona se může Bohu přiblížit.