Román! Román!
Napište o ní někdo knihu;bude tak dobrodružná i romantická, že nemůže dopadnout špatně. Písničkářka Dáša Vokatá, legenda českého undergroundu a po dvacet let partnerka zběsilého básníka "Magora" Jirouse, slaví životní jubileum láskyplnými duety s neméně zběsilým herce Oldřichem Kaiserem.
-Tomáš Poláček, MF Dnes
Můžeme veřejně říct, kolikáté narozeniny za pár dnů oslavíte?
Jistě - šedesátku. A mám se v tomhle věku nejlíp, protože už za nikoho nenesu zodpovědnost, nemusím živit rodinu... Na stará kolena si svobodné hraju a zpívám.
To mě těší, že se máte dobře. Když předloni zemřel Ivan Martin Jirous, měl jsem pocit, že se vám nechce žít.
Taky nechtělo, Martinova smrt ze mě udělala trosku, vzala mi všechno, co jsem měla ráda, nastalo prázdno. Celý následující rok jsem měla temno. Věrný kamarád František mé vozil po koncertech, kde jsem musela vykřičet svou bolest písněmi: Magorův hrob, Magorův pohřeb... Draly se ze mě ven, ale po každém koncertu jsem se složila. Zmizel totiž jediný chlap na světě, který mi rozuměl.
A co odešlo s ním?
Například všechny jeho srandičky. Rád chrochtal jako kanec, strašil mě tím v lese - a představte si, že i po smrti se mi zjevoval při jízdách noční krajinou z koncertů jako divočák číhající zpoza stromů. A vůbec, zhmotňoval se všemožnými způsoby. Třeba na Smíchově, kde jsme od roku 2003 bydleli u knížete Schwarzenberga, mi pořád zapínal samovarnou konvici, cvakal a cvakal celé noci.
To cvakal Magorův duch?
Představte si, že na Neklance, v bytě, kde zemřel a kde jsem ho dva dny před smrtí neúspěšně učila zapínat ovladačem televizi, se dodnes každou noc ve tři hodiny ta televize zapne. Bydlí tam teď Čuňas s Evelínou, tak to vím od nich. A taky se po Martinově smrti rozmnožily labutě, jeho erbovní zvíře. Stovky jich přistály na Dunaji, takovou invazi těchhle divokých ptáků Vídeň nezažila.
Většina vašich příbuzných odešla ze světa dobrovolně. Mívala jste někdy tytéž myšlenky?
Mám děti a vnoučata, těm to nesmím udělat... Ano, tragicky mi odešli oba rodiče; i prarodiče si po našem vyhoštění z Československa roku 1980 pustili plyn, poněvadž jim bylo jasné, že už nás kvůli železné oponě nikdy neuvidí. Rozdíl je v tom, že já své děti vidět můžu, přestože žijeme ve třech různých státech. To je jedna z výhod dnešní doby.
Která ze životních ztrát vámi otřásla nejvíc?
Právě úmrtí Ivana Martina Jirouse. Schází mi jeho hluboká láska, doteky, něha, nádherné roky na jeho statku v Prostředním Vydři, kde jsme žili v tichosti, stranou od civilizace, prostým životem.
Jak vypadá takový prostý život ve 21. století?
V tom polorozbořeném statku byla veškerým luxusem studna. Magor neustále převážel haraburdí z jednoho konce dvora na druhý, nahříval vodu na nádobí, které umýval ve smaltovaném džberu a já je oplachovala pod ledovou pumpou, mám z toho revma v prstech, pomalu neumáčknu kytaru. Zamlada jsem ve Vydří věčné sedávala s kytarou venku na židli, hrála a zpívala, to měl Martin rád, spoustu let jsem si vystačila s jedním posluchačem, protože on byl ten pravý.
Kdysi jste zpívala „země moje Vysočina, srdce své mám ve Vydří...". Kde máte srdce dnes?
Pokaždé když jsme přijeli do Vydří a otevřeli vrata, Magor mě hned na dvorku objal a obřadně pronesl: „Tohle je náš domov!" A byl. Ale teď už cituju jeho jinou oblíbenou větu: „Rocker domov nemá..." Dvakrát v životě jsem o ten svůj přišla - poprvé kvůli vyhnání do exilu, podruhé po Martinové smrti a další nehledám. Vím, že mám v Kostelním Vydří garsonku.
Garsonku?
Na hřbitově. Dvojhrob s Martinem.
UDĚLÁM Z TEBE ROCKERA.
Všiml jsem si krásného klipu na píseň Můj milý, kterou zpíváte s Oldřichem Kaiserem - jste v ní dva zamilovaní bezdomovci. Jak ten duet vznikl?
Víte, já písničky neskládám, ony se ze mě čas od času derou samy, ani nevím proč. Jednou v noci jsem na Smíchově, kde už pobývám deset let - nejdřív s Magorem, teď jenom s jeho labutěmi - nemohla spát, tak vezmu kytaru do ruky a píseň je na světě. Druhý den přijde Olda a už ji zpíváme.
Vy jste prý Oldřicha Kaisera dokopala k tomu, aby si koupil elektrickou kytaru.
Formulace dokopala je přehnaná - Oldřich by se nenechal k ničemu dokopat, dělá si, co chce, a tak je to dobře. Ale když jsem zjistila, že umí na kytaru, tak jsem prohlásila: „Udělám z tebe rockera." Šli jsme koupit kytaru na elektriku, trochu si zazkoušeli a hurá na trutnovský festival. Mimochodem, první dvě kytary musel vrátit, nelíbily se mi. Tu pravou přivezl až z Ameriky, kde byli s Lábusem na návštěvě u Formana.
Když se na vaši bezdomoveckou píseň dívám, tak mám pocit, že se s Oldřichem musíte mít moc rádi.
Máme. Přibližně rok a půl po Martinově smrti mi vstoupil do života, naučil mě znovu se smát. A to není málo.
Jak jste se poznali?
Když Oldřich střídavě s Magorem namluvil album Pravdivý příběh Plastic People, mělo to sílu. Později jsem spolupracovala na dokumentu Rok bez Magora, ve kterém vystupuje, a když jsme se setkali po premiéře v Jirousové rodném Humpolci, tak jsem ho oslovila, jestli by při mých vystoupeních občas nepřečetl Magorovy básně, že mi to chybí. Věděla jsem, že recituje výtečné, ale netušila, že taky umí hrát na housle a na kytaru. Jeho muzikálnost mě překvapila a hned jsem začala skládat písničky pro nás oba.
Dřív jste jezdívala na společné recitály s Magorem, teď tedy s Oldřichem. Jsou si ty večírky podobné?
Je to úplně jiné. Martin tvrdil, že se básně musí číst monotónně jako telefonní seznam, měl svůj osobitý styl. Oldřich má jiný nezaměnitelný styl, který, zdá se mi, k Jirousové poezii hodně sedí. A jak říkám, kromě toho spolu při vystoupeních hrajeme a zpíváme. Martin sice taky velmi rád zpíval, ale falešně, takže hudební produkci přenechával výhradně mně.
Co máte na Oldřichu Kaiserovi ráda?
Hravost, humor... Jeho hlas, citlivé vnímání... Že se umí do všeho vložit nadoraz... A miluju, když hraje na housle.
Opravdu je to dojemné, když vrže na housle a vypadá jako bezdomovec, což ho zjevně nestojí velké přemáhání.
Bezdomoveckou píseň jsme udělali, protože tihle lidi zasluhují naši pomoc, nikoli opovržení. Ostatně, i básník Ivan Martin Jirous by zůstal bezdomovcem, kdyby mu kníže Schwarzenberg neposkytl bydlení ve svém domě.
Byla jste někdy bez domova vy sama?
Několikrát. Například když dům v Rychnové u Děčína, kde jsem bydlela s rodinou Princových, srovnala Státní bezpečnost se zemí dynamitem. Bylo to kvůli podepisování Charty 77. Každé tři měsíce jsme se tehdy stěhovali, bydleli u přátel, například u Václava Havla - ten byl zrovna ve vězení, takže byt byl volný. Tou dobou se mi narodily „on the road" dvě děti.
JAKÉPAK STRACHY?
Nejste vy typ, který si pouští k tělu výhradně samorosty; komplikované mužské povahy?
Sama jsem samorost
Když žena vyhledává bohémy, může si sama dovolit být bohémkou?
A proč by ne? Já bývala bohémkou, neřízenou střelou, a přesto jsem vždycky dbala na vlastní samostatnost a nezávislost. Mám za sebou čtvrt století těžké manuální práce, živila jsem rodinu, dva manžely a částečně i Magora.
Mohli bychom si teď chvíli povídat o nejdůležitějších mužích vašeho života?
Na zajímavé muže i ženy jsem měla obrovské štěstí. O kolika z nich mám mluvit?
Vyjmenujte třeba prvních šest, kteří vás napadnou.
Asi už chápete, že nejhlouběji se do mě zatnul Magor, byl mi nejblíž svojí animálností a během dvaceti společných let jsme skoro splynuli v jednu bytost. Před ním to byli undergroundový písničkář Charlie Soukup a farář Svatopluk Karásek - zpívali jsme spolu, naše životy se prolínaly. V exilu jsem se spřátelila s Karlem Krylem, který mě společně s Pavlem Tigridem přiměl k natočení první desky; to bylo roku 1984 na Radiu Svobodná Evropa.
S Karlem Krylem jste taky vystupovala?
Ano. Navzájem jsme se trumfovali, kdo složí lepší písničku... A Tigrid, ten mě láskyplně podporoval, jednou mi koupil k Vánocům tunu uhlí.
To jste na tom byla tak špatně?
V půlce osmdesátých let jo. Věčně nebyly peníze, sama jsem musela uživit rodinu...
Jasně. Ještě jedno mužské jméno?
Nádherné bylo přátelství s opatem Anastázem Opaskem, kterému jsem jezdila hrát do benediktýnského kláštera v bavorském Rohru, a on mě zase navštěvoval ve Vídni, kde nás i s dětmi pokřtil. Takže: Jirous, Soukup, Karásek, Kryl, Tigrid, Opasek - tady máte první šestku, ale je to jen zlomek úžasných bytostí, které mým životem prošly.
Zmínila jste dvě děti, které máte s bývalým manželem Zdeňkem „Londýnem" Vokatým - jak se mají?
Jsou pravým opakem rodičů, takže žijí velice spořádaně, nekouří, nepijou, už dlouho jsou vegetariáni, vždycky mám pocit, že zlobím jenom já. Syn má rodinu ve Švýcarsku, tam mám vnoučka, a dcera s vnučkou žijí ve Vídni.
Abyste rodinu uživila, dlouho jste tvrdě pracovala ve vídeňské grafické rukodílně. Co vás živí dnes? Moje písničky a velmi skromný důchod.
Dokud žil Jirous, přátelé vypomáhali různými milodary. To už dnes neplatí?
Ti přátelé pomáhali Jirousově rodině, já se vždy živila vlastníma rukama. A opravdu si nestěžuju, protože k důstojnému životu toho člověk moc nepotřebuje; vlastně jenom jednu věc.
A to?
Zachovat si hrdost.
Bojíte se stáří?
Ne, stáří je stav ducha... Prachy jsem neměla nikdy a nic mi nescházelo. A to, po čem toužím, se stejně nedá koupit v žádném obchodě. Tak jaképak strachy?
A po čem toužíte?
Po lásce. Celý život po lásce.
Tomáš Poláček, Magazín Dnes 9.1.2014