Část desky vznikla vzápětí po Magorově náhlé smrti, zbytek takřka po roce, když Dáša našla podobnou uměleckou inspiraci ve známém herci Oldřichu Kaiserovi - a vzácným způsobem se tak na nahrávce mísí smutek
ze ztráty milované bytosti a radost z nově nalezeného vztahu. A deska není pestrá jen touto přerývanou "citovostí", ale na rozdíl od předchozích, v podstatě výhradně akustických nahrávek, je tady malebnost i zvuková: v některých písních je jen Dáša s Oldřichem, který s ní hraje na kytaru či housle, jinde ji doprovází saxofon Jiřího Jelínka (ex Psí vojáci, Garáž) a takřka v půlce skladeb hraje s regulérní kapelou, v čele s Joe Karafiátem u kytary a Tomášem Vtípilem v produkci.
Bonusem je videoklip Můj milý (pro přehrání v PC), kterým Dáša i Olda – nebo-li Oldáš, jak je překřtil Vlasta Třešňák – přispěli k debatě o problému bezdomovectví:
Křest CD, spojený s oslavou Dášiných šedesátin, proběhne 8. 2. v pražské Akropoli, kde společně s Dášou a Oldou vystoupí celá řada přátel z "první generace undergroundu", jako jsou Slávek Kaplan, Skalák, Londýn, Čuňas a zazní písně nejen Dáši Vokaté – i když ty samozřejmě budou tvořit základ koncertu – ale i písně Skaláka, Sváti Karáska a dalších přátel, včetně dvou Lábusů.